Ukázky
PROLOG
Ztemnělou ulicí se ozval zběsilý dusot tenisek. Přes vylidněný chodník proběhla postava, klopýtla o vykotlanou dlažbu, smýkla se, ale vzápětí byla zase na nohou. V panice zabočila do nejbližšího průjezdu.
Pronásledovatelé jí byli v patách. Běželi za ní v jakémsi klidu, ale cílevědomě ji doháněli.
„Pomóc, pomóc!“ rozlehly se tmou zoufalé výkřiky. Ale nikdo je neslyšel. Možná i ano, ale proč se starat o věci, které se jich samých nedotýkají? Lidé v budovách byli v bezpečí. Aspoň prozatím.
Dívka prudce zabušila na masívní dveře jednoho z domů. „Pomóc, otevřete… prosím…“
Zmáčkla tolik tlačítek, kolik jen její prsty obsáhly, ale ve dvě v noci to byla marná snaha.
Dusot nohou pronásledovatelů ji nedopřál čas. Vyděšená, uhnaná, zase sklouzla po kočičích hlavách a ztratila drahocenné vteřiny.
Vybrala smyk a pádila do další ulice. Její náskok se smrskl na pouhých deset metrů.
Kde proboha všichni jsou? Kde je Policie? Copak v tomto městě nikdo nežije?
Budovy lhostejně tonuly ve tmě, uvnitř nesvítilo jediné světýlko.
Cestou ji vedly jen pouliční lampy.
Před ní se objevilo prostranství, které končilo zídkou. Ocitla se v pasti. Zoufale se ohlédla za záda. Váhat už nemohla.
Pod zídkou byla propast. Tam začínalo nižší patro téhle čtvrti Města. Podívala se do hloubky. Skála se svažovala dobrých třicet metrů a dlažbu jen spoře osvětlovala pouliční lampa z blízké ulice. Vedle už byly zahrádky. Asi dva a půl metru vpřed a dva metry níže se tyčila terasa jednoho z domů. Její jediná naděje, tak riskantní.
Ze všech sil se odrazila a skočila vpřed, ruce natažené. Stačí se jen chytit plotu, přeskočit ho a utíkat do bezpečí, zatlouct na dveře, nebo ještě prchnout přes dvorky. Na terasu vedly z domu prosklené dveře. Trocha štěstí, a bude zachráněná.
Akční hrdinka z filmů by elegantním obloučkem prolétla na centimetry přesně, přeskočila zábradlí, prudkým kopnutím rozrazila dveře a našla záchranu.
Jenže lidé v životě nebývají akčními hrdiny a štěstí dokáže v nejnevhodnějším okamžiku ukázat záda.
Máchla rukama do prázdna. Záchrana ji minula o pouhých dvacet centimetrů. Otočila se v pase a padala do hlubin. Jako ve zrychleném filmu se jí promítly okamžiky, které ji na tuhle cestu přivedly. Příliš pozdě. Vzápětí se její tělo nepřirozeně ohnulo o železnou tyč, která trčela ze zdi domu, zrotovalo a s tvrdým žuchnutím se rozpláclo o kamennou dlažbu. A její vědomí odlétlo ve vteřině do světů, ze kterých není návratu.
Hnědé vlasy se jí zbarvily do ruda a krvavá louže se rozlévala kolem ní. A nikdo ze spících obyvatel Města neměl ani nejmenší ponětí, co se tu přihodilo.
Pronásledovatelé mlčky pohlédli dolů.
Když ranní slunce ozářilo Město, nezůstala na betonové ploše jediná kapička krve.
Kapitola 4: SÍDLIŠTĚ
Kráčeli dlážděnou cestou mezi nízkými domky před Východním parkem. Obezřetným obloukem minuli most vedoucí do izolovaného Lesního sídliště slunečního štěstí. Všude kolem bylo vidět stráže v oranžových kombinézách. Minuli je v dostatečné vzdálenosti, aby nevyvolali nežádoucí pozornost.
„To víš,“ říkal svého času Daniel Petrovi. „Já bych zločince dělat rozhodně nemohl, poznal by mne každý. Představ si, jednou v bance mne poznala nějaká ženská, že prý mne kdysi zná z podniku, vůbec jsem nevěděl, o koho jde.“
Vešli do parku.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Petr. „Ve mně teda zářijová koupel dneska nevyvolává zrovna nadšení.“
„Nic moc,“ odpověděl Daniel, „navíc ten most na mne působil dost tísnivě. A pořád mám pocit, že mne ty divný lidi pozorují. Raděj co nejdál od nich. Ať už to máme co nejdřív za sebou.“
„Však se ještě můžeme všichni vrátit a zapomenout na tu blbost. A dát si doma něco na zahřátí a kouknout se na nějaký dývko nebo tak…“ vmísila se do hovoru Lenka.
Jenže kam na mužskou ješitnost. Daniel se nepovažoval za obzvlášť odvážného člověka, ale když si něco umanul, nedokázal se toho vzdát. Navíc ta zvědavost – touha přijít na kloub tomu, co se za neproniknutelnou stěnou odehrává. Podivný začátek epidemie mu nedopřával klidu.
Oblohou se proháněla šedivá mračna, která s sebou odnášela i zbytky pohody, občas problesklo k obzoru se sklánějící slunce. Proti včerejšku se citelně ochladilo. Nad zčernalou hladinou řeky se proháněly chomáče mlhy.
„Hnus,“ řekl si v duchu. „Ale pro nás tím líp.“
Prošli podél posledního domku a z hlavní trasy odbočili na úzkou stezku kolem vody, kde bylo téměř vylidněno. Pejskaři a kolaři se pohybovali po hlavní cestě, která vedla napříč parkem k nákupnímu centru na jihu a kavárně na druhém konci. Za zády v oparu zlověstně trčely proti šedivé obloze siluety vysokých budov centra Města. Tam někde byla i budova firmy, v níž pracoval. Danielovi hlavou prolétly události podivných posledních měsíců… náhlé vypuknutí Tiché chřipky, nečekaně ukončený hovor a vzpomínky na Janicu – kde té je konec? Jako by se do mlhy halil i celý jeho život, vlastně docela pohodový. Ticho přerušil nepříjemný zvuk zvonku a kolem nich se prohnala na kole malá, tak osmiletá holka. Jinak tu nikdo nebyl.
Pohlédli na kraj lesa na ostrově. Sídliště mezi vysokými stromy nebylo vůbec vidět.
„Dneska je tu nějak mrtvo, jen takoví idioti jako my si vyrazili na plavecké závody,“ prohodil Petr.
„Tím líp, aspoň nás tady nikdo nezahlídne,“ řekl Daniel.
„Opravdu si to nechcete rozmyslet?“ zkoušela to znovu Lenka. „Přestává se mi to líbit čím dál víc.“
Dnes se necítila právě nejlépe. Znala dobře svého manžela za téměř dvacetileté soužití, i jeho kamaráda, se kterým byla docela sranda, pokud se člověk zrovna neúčastnil realizace některého z jeho potřeštěných nápadů. A taky věděla, že když se pro něco rozhodne, tak se s tím nedá hnout, jak dokáže být protivný, když jeho plány selžou. A zároveň cítila strach, ten strach, který se až panicky vkrádá do duše, jako při probuzení z noční můry, vědomí, že ten, koho má ráda, je ohrožen.
„Však jsme se na něčem domluvili, ne?“ odsekl Daniel. „Teď už přece necouvneme. A co by se nám tak mohlo stát? Nejvýš nás chytnou a dají do karantény, no a co.“
Lenka raději zkousla rty.
Pokračovali dál stezkou kolem řeky, Daniel pak ukázal před sebe a odbočili úzkou pěšinkou mezi keři. Ještě se ohlédli na všechny strany, jestli není někdo v dohledu. Nebyl. Tadyhle v létě mohli být rybáři, teď už naštěstí nechodili. Mezi keři udusali s Petrem malou planinku. Zůstali za stromky, aby nebyli z vody spatřeni. Řekou každých deset minut proplul motorový člun s hlídkou. Neupravovaný břeh se strmě svažoval do vody, která líným kalným proudem pomalu plynula ven z Města.
Člun rozrazil klidný tok a za chvíli zmizel za zákrytem.
„Tak jdem na věc. Nemáme moc času,“ rozhodl Daniel a otřásl se chladem. I když vodu miloval, sychravé počasí mu požitek z plavání nenabízelo. V teplém bytě by bylo líp, pomyslel si, ale odložil batůžek a začal se svlékat. Petr následoval jeho příkladu.
„Mám se otočit?“ škádlila Petra Lenka.
„Mně to tak neva,“ zasmečoval Petr, „to se spíš nedívej, až polezu zpět z vody, teplota je tak na čtyři centimetry.“
Svlékli se do naha a z batohů vytáhli igelitové pytle. Společenské konvence snad nabídly odvrátit zrak, ale Lenka si zakládala na tom, že byla nekonvenční.
„Slušný,“ poznamenala. „Holky se o vás v sídlišti poperou, karanténa nekaranténa. Pamatujte na slušný vychování – teda pokud vám to tam neumrzne. Jestlipak sis nechal prstýnek?“
Pečlivě složili šaty do pytlů a důkladně je zaizolovali. Předtím ještě do nich vložili závaží, aby je nezradily a nečekaně nevyplavaly na povrch. Mobily nechali Lence. Nechtěli riskovat, aby jim je voda zničila. Vytáhli slámky na dýchání pod hladinou. Pak si na hlavu nasadili koupací čepice. Aspoň vlasy zůstanou suché. Tohle napadlo Lenku a oba ocenili, že to byla senzační myšlenka.
Daniel vlezl do vody. Okamžitě se propadl až po kolena. Studila jako led, ale přemohl se a co nejrychleji se ponořil až po krk.
„Tak dělej.“
Petr opatrně vnořil chodidlo do ledárny.
„Kurva, ta je ledová. To se nedá.“
„Dělej, rychle se potop, ať to máme za sebou. Za chvíli je tu člun.“
Daniel si uvázal k ruce pásek s igelitovým pytlem, aby mu šatstvo cestou neuplavalo.
„Mně upadnou koule,“ kvílel Petr, ponořivší se po pás.
„Klid, furt je tam máš,“ ozvala se ze břehu Lenka. „Monika ti je třeba zahřeje.“
Chtěla prohodit ještě něco vtipného, ale místo toho polohlasem zavolala.
„A prosím vás, dávejte na sebe pozor. Raděj se hned vraťte, kdyby to bylo moc nebezpečný. Nebo to doma nepřežiju. Dovedete si představit, jaký budu mít kvůli vám v noci nervy?“
Začalo mrholit. Lenka popadla prázdné batohy a pomalu se vracela zpět domů. Tady by mohla být podezřelá, kdyby se tu delší dobu potloukala a navíc by jim už nebyla nic platná. Kdoví, kde se za tmy vynoří. Ale teď toho o to více litovala. Nedokázala si představit, jak to doma v nevědomosti vydrží. Sice si pozvala kamarádku, ale přesto…
„Já kráva blbá,“ řekla si polohlasem. „Tak se nechat ukecat.“
*
Daniel s Petrem plavali kousek pod hladinou a snažili se pohybovat co nejklidněji. Nebyla to taková sranda, jak se původně zdálo. Daniel plavat uměl, ale s potápěním zkušenostmi neoplýval. V jednu chvíli se ponořil až moc hluboko, do šnorchlu mu vnikla voda a div se neudusil. Musel hned nad hladinu, naštěstí v tu chvíli zrovna kolem žádný člun neplul. Vyprskl vodu z plic a už byl opatrnější. Pod temnou hladinou navíc nebylo skoro nic vidět, i když si vzali speciální brýle. Neviděl ani Petr, který ho o pár metrů předstihl.
Mám vůbec správný směr? zeptal se v duchu.
Měl.
Pak se před ním objevily stvoly rákosu. Opatrně nakoukl nad hladinu. Byl v zákrytu. Nad hladinou se formovaly další chomáče mlhy. Vypadalo to bezútěšně, depresivně, což ještě násobil pronikavý chlad vody. Lenku už na druhém břehu samozřejmě neviděli. Kolem se prohnal další člun. V duchu ji ocenil, jak statečně se dokázala podle domluvy vrátit zpět do bezpečí domova. Jindy bývala málem hysterická, když mu hrozilo nějaké nebezpečí. Věděl, že je to strachem o něj a i když ho to často rozčilovalo, chápal, že je to mnohem lepší, než kdyby byla k tomu lhostejná. Teď litoval, že jí tohle slovem aspoň někdy neocenil.
Petr doma vše pečlivě utajil, nikdo se po něm ani nesháněl, jeho vyčichlé manželství k tomu mnoho příležitostí nedávalo. Navíc Jarka by mu rozhodně účel této mise neschválila.
Daniel se znovu ponořil do vody, už se orientoval a chtěl to mít za sebou. Ještě několik desítek temp a zkusil pod nohama zemi, ale šlapal marně. Dával si pozor, aby si zase nelokl. Konečně ocítil pod sebou kamenitou půdu. Opatrně se vztyčil. Petr už vyhlížel asi pět metrů od něj, pod strmým břehem mezi rákosím.
„Kde trčíš?“ uvítal ho. „Já už jsem úplně tuhej.“
Opatrně, rozhlížeje se podél řeky, vylezli z vody. Bylo to ještě horší. Už se rychle šeřilo a ledový vítr je ovanul plnou silou. Oba se rozklepali. Jestliže pod vodou byla ledárna, teď si připadali, jako by je někdo náhle přemístil do mrazáku.
Třesoucíma se rukama rozvázali pytle s šatstvem, utřeli se malým ručníkem a vzápětí na sebe začali soukat košili, slipy, kalhoty, mikinu.
„Příště se ti na takové akce vybodnu,“ drkotal zuby Petr.
Daniel neodpovídal, i když to všechno byl přece Petrův nápad.
Tiskli si ruce k tělu. A to je ještě chránily koupací čepice, s mokrou hlavou by to bylo ještě o dva stupně horší.
Seděli pod břehem za keříky tiše jako myšky a čekali, až padne tma. Kolem proplouvaly v pravidelných intervalech další a další čluny. Snažili se zahřát a pozorovali rychle postupující soumrak. Druhý břeh už přes mlhu nebyl vidět, o jeho existenci svědčila už jen probleskující světélka lamp v parku. Nad příkrovem mlhy se v dáli tyčily charakteristické výškové budovy Centra a Nové čtvrti, směrem k jihu pak deprimující panelákové krabice Jižní čtvrtě. Sem tam z druhé strany vítr přinášel útržkovitá slova náhodných kolemjdoucích z druhého břehu, přehlušovaná tramvajovou dopravou. Nechtělo se věřit, že jen nedaleko od nich pulzuje večerní život metropole. Tam vzadu za nimi, utopené za tmavým lesem, čekalo sídliště, tiché a tajemné jako skrytá hrozba.
Čekali ještě dobrých čtyřicet minut a tma už byla pořádná. Nesvítily totiž ani hvězdy a ani Měsíc.
„Tak vyrážíme,“ sykl Daniel.
Popadli igelitové pytlíky, kam strčili už jen závaží a vlhké ručníky (to by jim Lenka dala) a koupací čepice a důkladně je schovali pod kameny na břehu. Oba se ještě pozorně zadívali na svou skrýš. Bude se jim hodit každý orientační bod. Kousek nad skrýší byla polorozbořená zídka, památka po staré vesnici. Ve tmě všechno vypadalo jinak a Daniela popadl panický strach, aby to místo vůbec našli, až se budou vracet.
Co vlastně hledáme? zeptal se v duchu. Stojí to za tuhle ledovou koupel? Riskovat přinejmenším rýmu, prodírat se křovím a nakonec zjistit, že vše je jen jejich paranoia, o které nemohou nikomu ani zmínit, protože by se jim hned vysmál? Petr hledá svou potenciální milenku, ale stejně ji neuvidí, když je zavřená doma s manželem. Proč se mu chce takhle zbytečně riskovat? Ale před Petrem se neodvažoval o těchto pochybnostech ani zmínit. Cítil by se jako slaboch a to tedy rozhodně nechtěl. Petra to napadlo, on to vymyslel a nakonec ho k tomu přemluvil. Petr byl pro každou ptákovinu, může být rád, že ho doprovází, a když jim tahle akce třebas nevyjde, tak budou mít společné vzpomínky na jeden bláznivý výlet s ledovou koupelí. Horší je zatuchlá nuda, tak co. A uvnitř hlavy mu rezonovala ta skrytá touha, která překonávala i největší strach, ta touha prozřít, poodhalit roušku tajemství, tak dráždivou, zvláště pro duše, kterým zůstala alespoň špetka fantazie.
Nejvíc ho teď deprimovalo, že jejich pohyb se rozhodně nedal nazvat tichým. A měl na míle daleko počínání zkušených stopařů, o nichž četl v dobách svého dospívání, hlavně v Mayovkách, nebo je viděl v kině. Rozrušilo ho každé prasknutí větévky pod nohama, šelest, s kterým rozhrnovali křoviny (bohužel i ty plné trní nebo kopřiv, fuj). Konečně pronikli na kraj sídliště, které se před nimi rázem rozevřelo v plné rozlehlosti. Mezi smrky se rýsovala silnice vedoucí přes most do Města, osvícená pouličními lampami Vpředu se tyčily budovy sídliště s osvětlenými okny, ale liduprázdnými ulicemi. Když se přikrčili za keři, bylo ticho doslova hmatatelné. Divné. Každá příroda má své typické zvuky, které většinou ani nevnímáme, když je vše tak, jak má být. Uvědomíme si jejich existenci, jakmile zmizí. I noční příroda zvučí ztichlou kulisou, drobné zvíře prodírající se travou, šelest listí, bzukot hmyzu. Tady neslyšeli zhola nic. Na náladě jim to nepřidalo. Když se pohnuli, lekli se, že je kdokoliv uslyší na míle daleko.
„Tak co teďka?“ zeptal se Daniel. „Jaký máš ty tvý další skvělý plány?“
Petr si přiložil prst k ústům. Ticho prořízl zvuk přijíždějící dodávky. Projela kousek kolem nich, světla ozářila temnoty lesa a pak směřoval podél krajní silnice až dozadu, kamsi do mlhy, za vykácenou mýtinu, za níž byl železný plot. Brána se otevřela a vůz vzápětí zmizel za ní v oparu a rozhostilo se ticho.
Když pozorně sledovali sídliště, zakrátko si všimli dvojice postav v oranžových kombinézách, které neslyšně procházely ulicemi. Zřejmě bylo těchto dvojic více, protože vzápětí se další vynořila na opačné straně.
„Divný,“ poznamenal Petr. „No zkusíme se proplížit ulicemi – měl bych to najít. Ale ty hlídky se mi nelíbí. Nesmí nás přistihnout.“
Když hlídky zašly, vystartovali. Drželi se při sobě, snažíc se krčit v nočních stínech, nervy napnuté k prasknutí, připraveni se okamžitě skrýt, kdyby se někdo nečekaně vynořil. U bloku, kam doběhli, byl maličký parčík. Skrčili se mezi křoví, částečně osvětlené blízkou lampou. Čekali. Za chvilku se zjevila další hlídka. Oběma se zdálo, že téměř neslyšně, nebylo znát zvuky kroků těch tajemných postav, zatímco jejich přesun na zjitřené nervy působil hrozně.
Pak se přesunuli o blok dál. Keřů zde bylo naštěstí dost, i když nebylo snadné se za ně maskovat. Daniel však záhy ztratil úplně přehled, v jaké části sídliště se nacházejí. A ani se netroufal zeptat Petra v obavě, že je na tom podobně. Pak spatřili tabulku na domě. Měla číslo 15/28.
„Nemůžeme být už daleko,“ sykl Petr. „Monika bydlí v 18.bloku, číslo 5.
Znejistěl. Ztemnělé sídliště s úsporným svitem pouličních lamp, z nichž polovina zůstávala ztemnělých, skýtalo v noci obraz bludiště, v kterém lze snadno zabloudit.
Daniel vytáhl mapu, vlastně její oxeroxovanou zvětšeninu. Kupodivu směr měli dobrý. Stačilo proběhnout ještě další ulici a pak za příští křižovatkou zahnout doleva. Vryli si to do paměti.
Další cesta byla horší. Na další ulici už keříky, takže se museli plížit kolem domů. Před další hlídkou se skryli až za rohem, v poslední chvíli pod schodištěm. Tmavý stín je naštěstí zneviditelnil… ale téměř nedýchali, když je neslyšná hlídka minula.
„Tam bydlí Monika,“ šeptl Petr, jakmile zase osaměli. Nad vchodem bloku visela výrazná tabule s číslem 18 a pod ní jednička. Proběhli o dva domy dál.
Monika, Petrova vdaná, lákavá, sexem nenaplněná platonická láska. To byl ten stimul, který hnal Petra vpřed. Daniel o něm věděl, že mu málokterá holka odolala, už v mládí letěly na jeho sportovní postavu. On je navíc dokázal ukecat, kdy chtěl, neměl s tím žádný problém. Teď s přibývajícím věkem už to nebylo tak slavné, ale i tak Daniel nechápal, že se zrovna zaměřil jen na tu jednu. Jistě, bylo mu jasné, že v tom jeho nudném, pomalu se hroutícím manželství, narušovaném opruzováním tchána a tchýně, potřeboval rozptýlení. To ale přece mohl sehnat snadněji jinde. Usoudil, že Petra přitahuje Monika právě tím, že se spolu ještě nevyspali… i když prý náznaky tu byly. Kdyby ji dostal do postele, domníval se Daniel, tak by se tu teď neplížili… možná…
Dostali se až k domu. Bohužel opět zde nebyly žádné keříky, jen pouliční lampa, až příliš snadný terč pro oči nezvaných diváků. Vchodové dveře byly jen přivřené.
„Je to třetí patro,“ zašeptal Petr. „Jdu se tam kouknout.“
„Neblbni, copak fakt chceš vlézt dovnitř?“ ulekl se Daniel.
Jestliže byl předtím zvědavý, teď se mu situace líbila čím dál tím míň. Neměl chuť pouštět se do nějakých eskapád. Ty podivné hlídky na ulicích mu na náladě nepřidaly, a když si představil, že Monika není sama a jaké komplikace z toho mohou nastat, měl plno chuti to Petrovi rozmluvit.
„Já si poslechnu za dveřma... v oknech se svítilo, všiml jsem si... a hned se vrátím... budu opatrnej, neboj.“
A než se Daniel vzpamatoval, už stál u dveří sám.
Petr už ve ztemnělém schodišti vidět nebyl.
Daniel nervózně čekal. Za dveřmi se mu pranic nelíbilo, ale venku to bylo ještě horší. Vlevo zahlédl poštovní schránky, ani jedna nebyla naplněná, na druhé straně dva vchody do přízemních bytů. Nebylo by mu milé, kdyby zrovna někdo vešel, i když racionálně usuzoval, co by se mohlo stát? Maximálně by je uvrhli do karantény. Jenže to ticho v domě bylo fakt nezvyklé. Cítil stejnou tíseň jako v lesíku. Nejen příroda, ale každý obydlený dům má přece svůj hluk, svoje šumy, a tady nebylo slyšet naprosto nic. Jako v domě duchů. Jen tiché kročeje svého kamaráda, jinak nic.
Petr byl za chviličku zpátky.
„Nic není slyšet, ani televizi, vůbec nic... ale svítí se tam,“ neslyšně vydechl. Přikradl se k poštovní schránce, chvilku hledal jmenovku a vhodil do ní vizitku pojišťovací společnosti.
„Ona bude vědět, že je to ode mne. Mám tam svou vizitku.“
„To teda nevím, jestli je to dobrý nápad. Ještě ti pak manžel dá přes hubu, jak se vnucuješ,“ odtušil Daniel. „Pojď, vypadneme. Sice teď už vůbec nechápu, k čemu nám tenhle výlet byl, ale chci být co nejdřív odsud pryč.“
Oba tiše proklouzli na ulici. Dveře se přivřely a zaklaply.
Petr rychle vystartoval, přeletěl do stínu na druhou stranu a skočil za keřík. Daniel ho chtěl následovat, ale vtom uslyšel blížící se kroky a propadl panice. Věděl, že na druhou stranu to už nestihne, aniž by na sebe upoutal pozornost. Když zůstane tam, kde je, spatří ho také – a do domu už se nedostane. Zoufale pohlédl za roh a zrak mu vklouzl na sklepní okénka. Jedno bylo rozbité. Hbitěji, než by od sebe čekal, k němu přiskočil a vklouzl do něj. Snažil se nevyvolat rámus. Opatrně se přehoupl přes okraj, rukama se zavěsil za rám a spustil se do sklepa. Pod sebou ucítil pevnou zem, ale co horší, pravačkou mu projela prudká bolest – v rámu zůstal zbytek skla. Pustil se, ozvalo se zapraskání a pak jako ohlušující detonace pád něčeho na zem. To, na čem stál, byl železný ponk. Ponk byl zakrytý hadrou. Rychle se pod ní skrčil a vzápětí instinktivně ucítil, že není sám. Světla baterek rozčísla temnotu a Daniel pohlédl do vyděšených očí dívky, choulící se vedle něj. Byl zázrak, že oba nevykřikli. Z ulice sem mířila světla, ale nebylo slyšet jediné slovo. Hlídka určitě zaslechla hluk, který svou neopatrností způsobil, a teď bude odhalen. Světla poletovala místností. Byly tu police se zavařeninami, stará skříň, bedny na ovoce, jakési hadry v koutě a další harampádí, z módy dávno vyšlé lyže, prázdné akvárium. A současně ucítil děsný puch. Takovou charakteristickou směs potu, moče a zatuchlosti. Ruka mu krvácela, ale neodvážil se ani pohnout. Za nekonečnou chvilku vše potemnělo a kroky na ulici se začaly zase vzdalovat. Dlaň ho pálila jako čert, v ní zabodnutý střep se stával nesnesitelným.
„Kdo jsi?“ uslyšel vyděšené špitnutí.
„Ty se tady skrýváš?“ dovtípil se.
Vytáhl si z dlaně kousek skla a cítil, jak je celá uleptaná krví.
„Tři týdny,“ zašeptala. „Je to strašné.“
Potichu vylezl zpod ponku a ona za ním. Jak okénkem probleskovala pouliční lampa, zahlédl její tvář. Měla polodlouhé vlasy, zřejmě obarvené, protože rozeznával dva odstíny. Musela být hodně mladičká, soudil, mžouraje do šera, které ji skrývalo.
„Jsem tu s kamarádem. Přeplavali jsme tajně řeku. Byli jsme zvědaví, co se tu děje,“ dostal ze sebe.
„Prosím, dostaň mne odsud. Už to tady nevydržím.“
Cítil, že se musí přemáhat, aby se nerozvzlykala.
Daniel vytáhl kapesník a provizorně si jím stáhl dlaň. Nechtěl zde zanechat krvavé skvrny. Říkal si, že měl štěstí, že jimi nepotřísnil okno. Pak by ta podivná hlídka jen tak neodešla. Raději si nepředstavoval, jak by to s nimi mohlo dopadnout.
To, co se zde odehrává, tedy opravdu není normální.
„Jak jsi na tom?“ šeptl. „Pojď za mnou, musím najít kamaráda, připlížíme se k řece.“
Věřil jí, že si nevymýšlela. Ten odpudivý smrad, který mu k mladé dívce vůbec neseděl, jej téměř zalknul.
Jestli je tu tři týdny... tak zhruba trvala karanténa tohoto území. Té podivné epidemie. Tři týdny bez hygieny dokážou své – ale jinak se zdála zdravá, vůbec neonemocněla. Žádné horečky, ztráty hlasu, kašel... Ale co se tu děje, proč se musela tak dlouho ukrývat? Kdyby šlo jen o karanténu, proč by se nepřihlásila sama?
Cítil, jak v něm vzrůstá panický strach. Doba noci není těmto myšlenkám zrovna přívětivá.
„Pojď,“ zašeptal jí do ucha a vyšvihl se na okénko. Venku už nikdo nebyl. Sakra, zas ta bolest v dlani, ale přece není žádná srágora. Strach je silnější, tak se přemož. Pomohl jí z okna. Teď byli chvíli nechráněni, z celé ulice je mohl kdokoliv spatřit. Stála vedle něj. Chytil ji za ruku a co nejrychleji a nejtišeji přeběhli ulici. Snažil se orientovat. Sídliště vypadalo všude stejné. Další ulice, křoví u domů. Nepříjemné světlo z lampy. Tam dál další ulice. Za rohem málem vykřikl. Narazil na Petra, který se skrýval za smrčkem.
„Koho jsi to klofl? Bylo to na posrání, myslel jsem, že tě chytili – svítili do sklepa, myslel jsem, že se strachy podělám – než odešli, byla to věčnost.“
„To mi povídej, ale teď padáme – rychle.“
Trojice přeběhla přes další blok. Tam už byl konečně, park. S úlevou se skryli za živým plotem, ale ještě neměli vyhráno.
„Vzal jsem ji ze sklepa, byla tam tři týdny,“ vysvětloval Daniel.
„To mne poser – tak dlouho?“
„Ano. Moc dík. Fakt tři týdny. Asi moc nevoním, viďte?“
Jejich rozhovor byl náhle přerušen. Ticho skončilo jako úderem blesku. Temnotu prořízly zvuky helikoptér a za chvíli se jejich černé siluety zjevily nad paneláky. Za chvíli už první přistávaly na ploše, kde bylo vybudováno dětské hřiště. Dveře se otevřely a z nich vystoupily postavy s nosítky. A zamířily k nejbližšímu domu. Otevřely dveře a zamířily do nich. A za nimi další a další. V každé helikoptéře bylo tak šest nosítek. Jakmile jedna posádka vyložila náklad, znovu odlétala. A tak to pokračovalo dál.
Všichni tři se krčili za křovím a se zatajeným dechem pozorovali to dění. A aniž cokoliv vyslovili, všem vytanula myšlenka, co by se událo, kdyby byli přistiženi. Nikdo neměl chuť si to vyzkoušet.
„Musíme odsaď fofrem zdrhnout,“ zašeptal Petr. „Nadarmo se tam neskrejvala tři týdny“.
Chytili se za ruce a téměř se plazili vstříc lesu. Zde je už alespoň chránily koruny a kmeny stromů, byť nadále se jim do duše vkrádal pocit, že tu jsou jako na dlani.
„Musíme k řece a pak na druhý břeh, ale nevím, kde je to naše místo,“ šeptal Daniel.
„Hele, kluci,“ ozvala se dívka. „Já nemohu přes řeku – neumím plavat – jinak bych dávno zdrhla.“
Všichni se na sebe podívali. Jiná skrytá cesta však odtud nevedla. A přes jedinou silnici, kterou hlídkovaly stráže, to bylo vyloučené. Dříve si mysleli, že by jim hrozily z narušení karantény jen nějaké sankce, ale co by bylo v sázce teď? Když spatřili něco, co mělo nepochybně zůstat skryto zrakům veřejnosti?
„Nějak to uděláme,“ navrhl Petr. „My plavat umíme – pomůžeme ti. Budeš se držet jednoho z nás a neboj, neutopíš se.“
Nad hlavami jim stále zněl hluk helikoptér. Zapadli do hustého lesa a náhle vůbec nevěděli, kde se nalézají. Za nimi blikala světla sídliště a helikoptér. Před nimi se však rozprostírala naprostá temnota, jako v šachtě hrobu. Daniel si přesně vybavoval, kde přeplavali řeku a kde si schovali pytle na šaty. Jenže ve tmě byli zcela dezorientovaní. Narazili na křoví. Daniel kromě krvácející ruky utrpěl okamžitě šrám o ostny.
„Kurva,“ ozval se podobně postižený Petr. Dívka mlčela a jak se držela Daniela za ruku, začala se třást.
„Musíme k řece a pak na blink přeplavem,“ řekl Daniel, „v téhle tmě najdem tak kulový. Netušíš, kde jsme?“
„To ani omylem. Takže v šatech? To bude pěkně hnusný, ale svlíkat by se mi teď taky nechtělo.“
„Kdybys měl funkční auto, tak jsme přeplavali a pak hnedka v pohodě odjeli.“
„Je v opravě, s tím už nic nadělám. A je mi čím dál větší zima.“
„Podívej, ta holka tam byla tři týdny, my musíme jen přeplavat řeku – jde o pár minut, to přežijem. Jednou jsem se koupal v prosinci, pamatuješ?“ vzpomněl Daniel na dávnou bláznivou sázku, ještě ze střední.
„A neměl jsem ani rýmu.“
Prodírali se hustým křovím plným kopřiv a trní. Každý z nich utrpěl kdejaký šrám, ale strach je poháněl víc a víc. Pomohl jim hluk motorového člunu. Vrhli se tím směrem a za chvíli jim začalo čvachtat pod nohama. Voda zábla jako led právě vytažený z mrazicího boxu. A nad ní se kupila bílá mlha. Vypadala strašidelně, ale teď vlastně byla jejich pomocníkem.
Ale tohle ještě nebyla řeka, narazili na bažiny. Takže museli minout své místo o pár stovek metrů, místo na západ mířili na jihovýchod. Alespoň tak si to matně pamatoval Petr z dob, kdy sídliště navštívil.
Konečně překonali poslední křoviny a ocitli se asi metr nad vodní hladinou.
„Tady počkáme, až přejede člun – mělo by to být tak nejvýš deset minut,“ hlásil Daniel. „A pak rychle do vody, protože teď bychom to nemuseli stihnout. Nevím, jestli se nám to i tak podaří na jeden zátah.“
Druhý břeh se ztrácel v mlze a pouze ho tušili. Jaké štěstí, být už na druhé straně.
„Já tě vezmu na sebe, jo?“ nabízel se Petr dívce. „Umím dobře plavat, Jen se položíš na vodu a budeš se mne držet za ramena, jo? Hlavně se neboj, není čeho. Žádnou paniku, neházej sebou, všechno bude v pohodě. Rozumíš? V pohodě.“
Snažil se vyděšenou dívku uklidnit.
Daniel to docela uvítal, sám plaval velice rád, ale přece jen, Petr byl sportovec. Plavání byl pro Daniela jediný sport, o kterém si myslel, že ho jakž takž zvládá.
„Kdyby člun přijížděl dřív, než budem na opačném břehu, tak musíme okamžitě pod vodu a zadržet dech,“ připomenul Daniel. „Chvíli to musíme vydržet. Žádná panika, rozumíte? Jinak jsme v prdeli, je vám to jasný? A kdybys Peťo nemohl, tak já si ji zase převezmu. Musíme plavat těsně vedle sebe, nikdo se nesmí odtrhnout, jasný?“
Chytili se za ruce, na povzbuzení, cítit dotek jiné spřízněné dlaně. A čekali. Hluk od sídliště je znervózňoval, ticho nad vodní hladinou zneklidňovalo. Čas se zastavil. Kousek od nich protrhlo ticho žbluňknutí jako výbuch granátu. To asi nějaká ryba vyskočila nad hladinu a zmizela v temnotách.
Konečně uslyšeli člun, světlomet pročísl temnotu, všichni tři se skrčili k zemi, přestože je za tak hustým křovím stejně nebylo vidět. Za chvilku hlídka zmizela za záhybem řeky.
„Tak jdem na to,“ ozval se Petr.
„Kluci, ještě co s tou taškou?“ pípla nesměle jejich nová společnice.
„Já si ji vezmu kolem krku,“ nabídl se Daniel a převzal si ji do ruky, ne moc těžká holčičí taštička z látky přes rameno nepředstavovala žádný problém.
„Víte… já tam mám i mobil,“ špitla.
„Hm, tak to je blbý… nemáš nějakej nepromokavej sáček, nebo tak něco?“
Marně se rozhlíželi. Jejich igelitové pytle byly bůhvíkde a než by je našli, už je taky nemuseli potřebovat.
„S tímhle si neporadíme. Tak si koupíš novej, co se dá dělat. Hlavně pryč odtud,“ rozhodl Petr.
Jak nejtišeji to šlo, spustili se ze břehu a ocitli se metr ve vodě. Byla hnusná. Hnusná tak, jak může být v chladné zářijové noci. Méně hnusná než to, co jim číhalo za zády. Daniel se otřásl. Dodal si odvahu a co nejrychleji postupoval vpřed. Čas se krátil.
Nadechl se. Petr s holkou mu byli v patách. Byla statečná, mlčky ho následovala. Ocitli se u sebe bok po boku po krk ve vodě. Její vyděšené oči svědčily o tom, že zas tak úplně v pohodě není.
„Už se mne chytni kolem krku,“ radil Petr, „polož se na vodu, nic nemusíš dělat, jen se mne držet a být hlavně v klidu. Spolu to zvládnem.“
Oba vykroužili první tempa. Pevná půda se jim vytratila pod nohama a pohlédli do mrazivé, tísnivé temnoty, z níž z dálky, ztlumená mlhou, problikávala světýlka parku. Ten se jim odtud jevil jako rajská zahrada. Šlo to pomalu, pomaleji, než si mysleli. Zima i nebezpečí příjezdu dalšího člunu popoháněly ke spěchu, ale s břemenem na zádech Petr zaostával a Daniel se mu sám nechtěl vzdálit. Minuta se jim zdála jako věčnost. Navíc vůbec netušili, jak jsou daleko. Tma vpředu, tma v zádech, podivné sídliště již bylo ztraceno za hustým lesem. Stresovalo je i šplouchání vody při plavání – nikdy jindy by je nenapadlo, jak hlasitý je to zvuk.
V dálce se ozval hluk motoru a rychle se blížil.
„Do hajzlu, už je tu ten člun.“
Ze všech sil vydechovali a nadechovali vzduch. Oblouk žlutého světla narušil temnotu protějšího břehu. Jako na povel šli pod vodu. Hladina se jim zavřela nad hlavami. Jako by na ně sáhla smrt. Chlad je pohltil celé, Daniel nevěděl, kde je, zoufale se držel pod vodou, neviděl už svého kamaráda, tu holku, člun, nic, držel víčka k sobě přivřená, aby mu do očí nevnikla voda, nevěděl, jak běží čas, hlavou mu blesklo, jak odporná je smrt utopením. Zadržovat dech působilo až fyzickou bolest, plíce svírala křeč, ale panika z toho, že by se vynořil přímo před člunem, mu křičela do mozku… ještě chvilku… chviličku vydržet… ne.
Z posledních sil se vynořil a zalapal po dechu. Vzápětí žbluňklo vedle něj a nad vodou se ocitl i Petr s dívkou. Kolem už byla tma, člun se vzdaloval pryč. Dívka se rozkašlala, jak jí voda vnikla do plic. Křečovitě se držela Petra, který měl co dělat, aby se udržel nad hladinou.
„Danieli… můžeš mne vystřídat?“
Daniel k nim přirazil třemi tempy a popadl dívku za ruku. Ta po něm křečovitě chňapla, ale zároveň se nemínila pustit svého prvního zachránce.
„Pojď… držím tě… neutopíš se,“ zasípal Daniel a vzápětí spolkl nechtíc dva pořádné doušky vody.
Dívka se chvěla strachem, ale nakonec se přece jen pevně chytila Daniela. Nebýt světýlek v dálce, vůbec by nevěděli, kterým směrem plavat. To by tak scházelo, aby omylem nabrali cestu zpět.
Měli teď chvilku času. Daniel vydýchával ten šok se člunem. Proč vlastně mají takový strach? Co se mohlo stát? Zatkli by je, dali pokutu, do karantény? To se dá přežít. Vnitřní intuice mu napovídala, že by to mohlo být daleko, daleko horší. Ten iracionální animální strach ze všeho neznámého, číhajícího v černé tmě lesa.
Konečně ucítili pod nohama pevnou zemi. Daniel se kolenem uhodil o vyčnívající balvan, ale dokázal dokulhat ke břehu. Pomáhal dívce, která se zdála totálně vyčerpaná. Petr ji chytil z druhé strany a společně v objetí se vynořili na vytoužený břeh. Voda z nich jen crčela a chlad na náladě nepřidal. Ale už měli skoro vyhráno. Co nejrychleji se skryli za nejbližšími keři. Kousek odtud byla cestička k domovu.
Ukázka z druhého dílu:
Největší Městský hřbitov se nacházel na pahorku nad Jižní částí, jednom z nejvyšších míst v okolí. Jako by kdosi v dávném středověku rozhodl, aby ti, co odešli, byli blíže nebi. Vystoupili z tramvaje a ocitli se na místě. Před obrovskou železnou branou se truchlivě sklánělo několik přerostlých smutečních vrb. Šedivá budova správy hřbitova tonula v temnotách. Za ní se vinula široká dlážděná cesta mezi hroby, proloženými smrky a borovicemi.
Téměř nikoho nepotkávali. Nebyly dušičky ani žádný významný svátek a lidé se věnovali jiným, nepochybně příjemnějším záležitostem, než brouzdání těmito truchlivými místy.
„Na konec března docela hnusota, co myslíš, Klaudie?“ pronesla Hanka. „Jestli nepohneme, tak by se nám hodila lucerna.“
„Brr…“ otřásl se Patrik při té představě. Těžká mračna jako by se jim přiblížila na dosah a chtěla je rozmáčknout. Připadalo mu, že se dotýkají vrcholků stromů.
Náhlý šustot je přinutil se ohlédnout. Byla to jen veverka, která popadla do tlapek zatoulaný oříšek, zbystřila je černýma očkama a vzápětí už metla po kmeni nahoru.
„Teda, to ticho je šílený. Málem jsem se podělala strachy,“ zasmála se Hanka a teatrálně si odfrkla.
Stoupali stále více do kopce. Vpředu už viděli vysokou kamennou zeď, která byla hranicí vstupu do dalšího sektoru. Stmívalo se každou minutou. Rozsvítila se sporá světla pořídku osázených luceren. Z křoví se jako klubka bájných hadů táhly stužky mlhy.
„Jako před koncem světa,“ pronesl temně Patrik.
„Hele, brácho, nesýčkuj, máš tu Klaudii, tak jí neděs.“
„Já se hřbitovů nebojím,“ pronesla Klaudie.
Pak přišly první těžké kapky.
*
U kamenné zdi odbočili a vystoupali vzhůru po šikmé, kameny vyztužené cestě. Už se blížili ke svému cíli. Jen na dvou hrobech, které míjeli, se z posledních sil mihotaly plaménky svíček jako tajemné bludičky. Kolem bylo liduprázdno.
„Jak je vidět, jsme tady jediní,“ podotkla Hanka. „Tam vpředu už to je. Vidíš ten kříž, Klaudie?“
Zabočili na cestičku doleva a ocitli se před hrobem ohraničeným betonovou zídkou. Byl pokrytý kamennou drtí. Pod velkým křížem se sochou Krista se na podstavci nacházela železná lucerna. Šero bylo větší, než očekávali. Nejbližší lampa byla odtud vzdálena patnáct metrů. Hanka odložila deštník a začala se prohrabovat v tašce. Vytáhla mobil a zapnula baterku. Klaudie najela vedle Hanky a mlčky pozorovala oba sourozence. Slabý odlesk baterky mobilu dopadl na bledou kamennou desku pod křížem.
Tam bylo černým písmem vytesán nápis Rodina Rokytových a Markysových.
A pod ním rozeznala úzkým ozdobným písmem vyvedená jména lidí, kteří už opustili tento svět:
Henrieta Rokytová
Jan Rokyta
Bedřich Markys
Zdeněk Markys
Julie Markysová
Vedle posledních dvou jmen byla fotografie, už trochu vybledlá působením času a povětří. Spatřili na ni usmívajícího se muže s černou bradkou a bohatou kšticí, splývající mu praménky až na ramena. Podle data úmrtí mu bylo 45 let. Vedle něj byla příjemná, křehká blondýnka s přívětivým výrazem, hledící kamsi do neznáma. Její pouť skončila ve 42 letech.
„Tak to jsou naši rodiče,“ pronesl Patrik. Ačkoliv se snažil nedat na sobě znát citové pohnutí, jeho hlas zněl trochu zastřeně.
Tady se vzpomínkami vždy vracel do osudného krvavého svítání dávného roku.
„Zrovna před devětadvaceti lety měli svatbu,“ dodal.
Hanka vytáhla hrábě a očistili hrob od nánosů starého listí. Zafoukal vítr a zvedl hromádku, kterou rozeslal po okolí. Zpod smrku vyklouzlo cosi bílého a rozplynulo se v cár potrhané mlhy.
Klaudie pocítila tíseň. Bylo to jedenáct let, co rodiče Hanky a Patrika zahynuli a bylo to jedenáct let, co se jí stal ten strašný úraz. Cítila, jak se jí noční můry vracejí. Vybavila si, jak běhávala po louce. Chvíle, co se nevrací. Teď se mění i její život. Zásadně.
Znepokojeně se ohlédla po bělavých chomáčcích mlhy, vycházejících z okolní temnoty jako předzvěst špatných znamení. Připadalo jí, jako by teď ona sama vstupovala do hrobky. Po veverce už nebylo vidu ani slechu.
„Jsi nějaká bledá,“ pohlédl jí Patrik starostlivě do tváře.
„To je tím divným světlem,“ pronesla, ale tíseň v duši ji svírala stále víc. Tam vpředu, daleko za zdí, za kmeny černých stromů, prosvítala metropole. Přála si být zase na světle, které by ji zbavilo chmur.
Hanka zapálila svíčku, podařilo se jí to až na třetí pokus. Poryv větru dvakrát plamen zhasl, než se jí ho podařilo uchránit v dlaních. Opatrně ji umístila do lucerny. Přízračně mihotavé světélko roztančilo stíny jako matné duše zemřelých.
Klaudii náhle připadlo, jako by se tváře na fotografii pohnuly a kývaly jí v ústrety.
Patrik s Hankou poklekli, chytili se za ruce a začali se modlit.
Opodál strhl poryv větru ze stromu šišku, která hlučně narazila do betonové zídky vedlejšího hrobu a odkutálela se na cestičku.
Klaudie se otřásla.
„Tak povalíme, než nás tady zavřou,“ vzpamatovala se Hanka. „Nashledanou příště… věřím, že jste teď v nějakém lepším světě,“ a zamávala vstříc fotografii.
K překvapení Klaudie se nevraceli stejnou cestou, ale zamířili ještě dobrých dvacet metrů vzhůru, téměř až na vrchol pahorku. Cestou spatřili maličké omšelé železné kříže, památku na padlé vojáky z první a druhé světové války. Působily tísnivě. Nemohli se jich ani dopočítat. Míjeli ty maličké hroby a představovali si, jací to byli lidé, jaké by to bylo, kdyby nezemřeli předčasně, kolik rodin proto nevzniklo a kolik dětí se nenarodilo. O kolik jiný by byl tento svět. Kolik nových lásek by se zrodilo.
Za dobrých deset minut sjeli na východní cestu a podél zčernalé zdi hřbitova zamířili k východu. Celou cestu nepromluvili ani slovo. Déšť už dávno ustal, ale nad hlavami dosud cítili tíhu mokvajících mračen. Mlhy postupně přibývalo. Konečně se před jejich očima objevila mohutná železná brána.
„Máte nejvyšší čas, mládeži, budeme zavírat.“
Vyčítavě se k nim obrátil vysoký, poněkud toporně vyhlížející muž v pláštěnce. Přes kapuci mu nebylo pořádně vidět do tváře.
Hanka pohlédla na hodinky. Nějak to nestíhali. Do zavíračky chybělo pouhých deset minut.
„Nashledanou,“ pronesl Patrik a vyčítavě se otočil k Hance. „Příště si musíme dát větší rezervu. Skončit zavřenej na krchově je to poslední, co bych si přál.“
„Prosím tě… a i kdyby. Od čeho máme mobily? Ze školy to stejně dřív nestíhám,“ odtušila bezstarostně Hanka.
Zamířili na zastávku.
Klaudie pocítila vzrůstající paniku.